Recenze - Doteky života

Titul: Doteky života

Autor: Barbora Dvorecká

Vydavatelství: Klika

Kolikrát musí člověk utíkat před rozzuřeným býkem, nabrat si močůvku do bot nebo spadnout z koně, než usoudí, že je čas změnit zaměstnání? Jak chytá zloděje nešikovný detektiv? Kolik lásky potřebuje týraný pes, aby znovu začal věřit lidem, jak se jezdí jezdí kamionem s ohařem, vyjednává s počítačem nebo zavařuje dýně, a proč někdo vždycky najde zvíře – o tomhle vypráví povídky autorky, žijící na šumavské samotě.

Barbora má manžela, dvě dcery, pracuje v kravíně a bydlí na rozlehlé šumavské usedlosti. Manžel je trošku nemluva, ale evidentně dobrák a trpělivě snáší časté studené obědy a zvířata, která k nim proti jejich vůli přibývají. Ale řekněte sami. V zimě v závějích si vyjedete do lesa na koni a v krmelci najdete napůl umrzlou vyhladovělou starou fenu kokršpaněla. Někdo se jí evidentně zbavil. Necháte jí tam umřít, nebo ji vezmete s sebou domů do tepla? Dvorečtí jsou ti lidé, kteří si zvířata moc vybírat nemohou, zvířata si vyberou je. Z vlastní zkušenosti vím, že tohle se děje. Taky máme doma pár přírůstků, které si nás prostě našly a občas to bylo na nečekaných místech za nečekaných okolností. Ale to sem tak úplně nepatří.

Doteky života nejsou žádná náročná propracovaná literatura, ale to se od nich ani nečeká. Tuhle knížku přečtete hodně rychle, je tenká a příběhy jsou krátké. Ale rychle se z ní nezotavíte. Tedy alespoň ne, pokud jste zvířomilové. Zasmějete se u ní, ale taky si popláčete a pravděpodobně i naštvete nebo budete minimálně kroutit hlavou. Ale není to knížka plná citového vydírání, to ani omylem. Je to prostě odraz toho, co se opravdu zvířatům stává, ať už před tím mnohdy zavíráme oči nebo ne. Víme, že existují lidé krutí, ale i lidé soucitní a pomáhající, kteří nečekají na poplácání po zádech, ale prostě konají, protože vědí, že to je třeba.

Každý příběh oddělují „doteky“, což jsou vzpomínky, mini příběhy, svědectví nebo pocity. Samotné příběhy buď popisují příhody autorky, ať už se jedná o její pokus změnit zaměstnání a odejít ze zemědělství či souboj s počítačem. Nebo vypráví zvířecí příběh. Připravte se na to, že zvířecí příběhy jsou většinou smutné se špatným koncem a nejspíš u ní nějaká slza ukápne, ale přečtete si občas i happyend.
Z Barbory Dvorecké čiší láska ke zvířatům a empatie. Když tedy vypráví zvířecí příběh z pohledu psa či kočky, vtáhne vás to a nenechá bez emocí. A protože jsem docela citlivka, nevím, kdy se k Dotekům života vrátím. Ale nelituji, že je v knihovně mám. Je to, troufnu si říct, trochu povinná literatura pro všechny, kdo mají rádi zvířata.

Nicméně co bych možná osobně uvítala trochu víc, jsou veselé historky rodiny farmářů ze života na jejich usedlosti. Asi jsem trošku čekala takové české Vejce a já od Betty MacDonald. Třeba se jich dočkám v druhém díle, který vyšel v loňském roce.

Tak a teď podrbejte za uchem svého psa, pohlaďte svou kočku, kupte pamlsek křečkovi, nebo komukoliv, koho máte doma a pak se začtěte do Doteků.

Hodnocení: 4 💗 z 5