Recenze - Podbrdské ženy

Titul: Podbrdské ženy
Autorka: Jana Poncarová
Vydalo nakladatelství Motto

Tři ženy. Tři generace. Jedno místo.

Příběh začíná krátce po první světové válce. Mirek vyrůstá bez matky, která umírá po porodu dcery. To ovlivní jeho vztah k ženám. Když si do hospodářství přivádí Emilku, zvyklou na láskyplný domov, mladá žena netuší, že na ni čeká hlavně samota opuštění. Zatímco Mirek odjíždí do Prahy, Emilka se musí postarat o celý statek, svého syna a tchána.
Přichází druhá světová vála a po ní osvobození. Emilka plánuje otevření cukrárny, bohužel s novým režimem přichází i těžká nemoc. Její dcera Jana vyrůstá už jen se svým otcem.
Podaří se Johance, dceři Jany, překonat rodinná zranění a osvobodit i další ženy ve svém rodě?

Už jsem se několikrát zmínila, že jakmile zaregistruji knížku, která zachycuje příběh rodiny v průběhu generací, je od české autorky či autora a odehrává se nejlépe v období od počátku 20. století po skoro současnost, pak je to knížka pro mne. :-) Když vyšly Podbrdské ženy s anotací, která odpovídá mým preferencím, musela jsem ji mít v ruce co nejdříve.

Celý děj se skutečně odehrává v podstatě v mikrosvětě jedné rodiny na jednom statku. Dá se tedy vytušit, že čtenář světoběžník si zde na své nepřijde. Naopak ten, kdo se rád dívá do kuchyně obyčejné rolnické rodiny, která v průběhu generací zažije opojnost z nadšení První republiky, strach a hlad v průběhu druhé světové války, zklamání a bezpráví po nástupu komunismu a kolektivizace rolníků, ten by si mohl knihu užít.
Knížka má svou sílu v jednoduchosti. Nahlédnete do obyčejného světa rolníků, tedy spíše žen na statku. Zjistíte, co jste dávno věděli či tušili, tedy, že práce to byla těžká, život přinášel jen málo radostí. A pokud tyto ženy neměly po svém boku hospodáře, který by jim pomáhal nejen fyzicky, stával se statek spíše klecí, ze které nebylo úniku.
Osobně jsem byla trochu zklamaná tím, že největší prostor byl věnován životu Emilky, méně pak její dceři Janě a Johanku autorka odbyla jen pár stránkami. Je pravda, že Emilka žila v nejvíce zajímavé době, která nabízela možnost vzniknout spoustě zajímavých zápletek. Ale i s těmi autorka šetřila a některé naznačené dějové zvraty, dle mého názoru, vysloveně zahodila.
Co bych knize vytkla, byla až přílišná depresivnost příběhu Emilky. Chápu, že autorka chtěla sugestivně popsat její rozčarování a drsnou odlišnost od života, jaký vedla za svobodna. Nicméně bylo toho na mě až moc, a nemyslím, že by to příběhu nějak významně pomohlo. Navíc jsem se prakticky vůbec nedočkala vyprávění, jak plánuje mít svou cukrárnu. A to byla škoda. Neustálé opakování, jak je sedřená, jak je unavená, jak vypadá strašně… inu stačilo by to jednou dvakrát.
A poslední věc, za kterou strhávám hvězdičku, je linka Johanky. To se podle mě nepovedlo. Jestli to mělo být zakončení knihy a naznačení rozuzlení a vysvobození z „rodového ženského prokletí“, tak to bylo hodně odfláknuté. Nebo že by autorka nevěděla jak to celé ukončit? Nevím. Možná kdyby měla ambice popsat jen život rolníků v minulém století se špetkou rodinného dramatu, bylo by to lepší. Takhle bylo anotací slíbeno něco (a ani vlastně nevím co) a to „něco“ mi na konci prostě chybělo.

Nyní po přečtení musím přiznat, že to není taková bomba, jak jsem doufala. Ale kniha je to dobrá a kdyby byly postavy o maličko barvitější, dala bych jednu hvězdičku navíc. Čtenář, který touží po rodinném komornějším příběhu bez velkých zvratů, bude spokojen.

Hodnocení: 3 💜 z 5