Recenze - Norské dřevo

Titul: Norské dřevo

Autor: Haruki Murakami

Vydalo nakladatelství Odeon

Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex – to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje – aniž by si to úplně uvědomoval – otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnou duší, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.

Murakami je další z autorů, o kterých se hodně mluví. Jedni ho milují, druzí nesnášejí. Poslední dobu je opravdu hodně „in“. Pořád jsem se mu úspěšně vyhýbala, ale pak si řekla, že musím zjistit, co na něm čtenáři mají. A chtěla jsem být tak trochu za intelektuálku, která čte hodnotnou literaturu. Vybrala jsem si Norské dřevo, které má patřit mezi jeho nejlepší a nejčtivější díla. A dojmy?
Než knížku odsoudím, nebo vynesu do nebes, dávám jí vždy minimálně sto povinných stran, abych měla svůj názor na čem stavět. A tady mi těch sto stran dalo zabrat. Víceméně jsem se jimi protrápila s myšlenkou, že to musím dát, abych mohla něco říkat, a s otazníkem v hlavě Co na tom proboha lidi mají?. Děj knihy začíná v 80. letech v letadle, kde Tóru vzpomíná na svou ranou dospělost a události, které se tehdy před více jak 18 lety přihodily. A tak tedy šup do roku 1969, na univerzitu a studentský život.
Děj mi přišel na můj vkus příliš zkratkovitý a pouze naznačený. Očekávala bych více detailů, více rozpracování psychologie postav i prostředí. Až po dočtení jsem se dozvěděla, že Murakami je mistrem minimalistické zkratky. Tak pak ano, to hodně vysvětluje a nelze to Norskému dřevu vyčítat. Nicméně z postav mi nepřirostla k srdci pořádně žádná. Snad až na podivína Extréma, který se ale v průběhu děje někam ztratil a já (čtenář) už jsem si mohla jen sama ve své fantazii domyslet, co se s ním stalo a proč. Teď si říkám, že vlastně ještě Midori a její linka mě bavila, ale zas taková sláva to byla. A Tóru a Naoko pro mě byli bohužel celkem zklamání.
Tempo knihy je meditativní, poklidné. Žádné zvraty, žádné větší emoce ať ze strany postav či u mě se nedostavily. Takhle knížka je spíše zamýšlením, které doprovází naznačený děj. Postavy, ač žijí studentským životem, na mě působily příliš chladně, rozvážně. Asi je to dáno jinou mentalitou než jaká se usídlila v mém srdci. Vůbec to na mě působilo až mrazivě depresivně a chladně. Musím uznat, že po mých povinných sto stranách se mi knížka svým způsobem začala líbit. Ocenila jsem změnu od knih, které jsem dosud četla. Líbilo se mi exotické prostředí a vlastně i ten odlišný způsob chování. Nicméně i tak jsem se musela dál prokousat pasážemi, které mě prostě nebavily. A Naoko a Tóru jsem zkrátka nerozuměla. Okolí tvrdí, že v sobě empatii mám, ale do Naoko a její deprese, která ne a ne se vyléčit, se mi vcítit nepodařilo. A to pak čtenářskému prožitku ubírá body.
Sečteno podrženo. Tuhle recenzi píšu po dvou týdnech po dočtení. Norské dřevo se prostě musí nechat uležet. Jsem ráda, že jsem si Murakamiho přečetla. Zatím nedokážu odhadnout, zda si Norské dřevo přečtu v budoucnu ještě jednou. Ani to, zda budu mít chuť a sílu do dalšího Murakamiho. Jeho styl psaní se zdá opravdu jedinečný, což je pro mě lákavé.
A po přečtení a „uležení“ dojmů si myslím, že nespadám ani mezi adorátory ani mezi nenávistníky. Zatím však nejsem přesvědčená, že i přes autorovu jedinečnost, to bude můj šálek čaje.

Hodnocení: 3 💗 z 5