Recenze - Ještě jsem to já


Titul: Ještě jsem to já
Autorka: Lisa Genova
Vydalo nakladatelství Práh

Alice Howlandová je hrdá na to, co v životě dokázala. Ačkoli jí bude teprve padesát, je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie na Harvardu a světově proslulou odbornicí v oboru psycholingvistiky, má tři dospělé děti a úspěšného manžela, také známého vědce. Zničehonic se však u ní začne projevovat nezvyklá zapomnětlivost a chvilkové ztráty orientace a do jejího života vstoupí tragická diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby.
Nevyhnutelné příznaky počínají demence ji pomalu připravují o osobnost a dříve tak nezávislá a ambiciózní Alice se učí žít pro přítomnou chvíli. Zatímco dřív stavěla na první místo akademickou kariéru, je najednou nucena přehodnotit nejen svůj vztah s manželem a očekávání týkající se budoucnosti jejích dětí, ale i své představy o tom, kdo je a jaké je její místo v tomhle světě
.

Kniha, která se skoro nedá odložit! To je Ještě jsem to já. (Druhé vydání nese trochu pozměněný název Pořád jsem to já, to aby Vás to nepletlo, kdybyste na ni narazili v knihkupectví)
Vůbec jsem nečekala, že to bude až tak dechberoucí. Děj mi naháněl husí kůži, stoupaly mi slzy do očí, nedalo se přestat číst. Nebudu se příliš rozepisovat, nebudu spoilerovat, ačkoliv takhle kniha ve mně zanechala tak silné dojmy a pocity jako už dlouho žádná a já jí potřebu rozebrat. Ale to si nechám na jiné místo. Tady jen zvolna.

Je to neskutečně silný a drsný příběh o tom, jak se život změní, když přijde choroba, u které dopředu víte, že nemůžete vyhrát a že to nemůže být ani plichta. Navíc u časné formy této choroby to přijde jako blesk z čistého nebe. Alice pořád mohla doufat, že příznaky značí únavu, přicházející klimakterium, ale pravda byla krutější.
Pro postavu Alice je to boj s časem. Musí čelit rozhodnutí komu, kdy a jak o své nemoci říct. Z respektované profesorky se stává pacientem, který musí podstoupit mnoho pro ni zpočátku směšně triviálních až jejího nynějšího intelektu nehodných testů. Myslím tím třeba sáhnout si levou rukou na pravou tvář a ukázat k oknu, pojmenovat běžné předměty, zopakovat adresu. Tyto testy se však s postupující chorobou stávají stále těžšími. Alice si tak více uvědomuje, že nemoc sílí a ona už nemá příliš mnoho času být tou osobou, kterou je nyní, aby nadále poznávala své děti, svého může, svůj domov. To vědomí, že nemoc nejde zastavit, že kognitivní schopnosti degradují, to je něco nepředstavitelného. Dokážu pochopit i myšlenky na sebevraždu a její „únikový“ plán, který si Alice ještě při plné síle svého vědomí sestaví. Vědomí, že jednou bude zcela odkázaná na okolí, že se bez asistence zapomene najíst, dojít na záchod, je víc než skličující. Také docela chápu její myšlenky, že by měla raději diagnostikovanou rakovinu, protože s ní by pravděpodobně měla šanci bojovat a i se vyléčit. U Alzheimerovy choroby tomu tak bohužel není, žádný lék neexistuje, když má pacient štěstí, může se nanejvýš průběh pouze zpomalit.

Tahle kniha však není depresivní. Ano, je smutná, je tragická. A když si ji člověk promítne do svého života, nemůže z ní mít veselé myšlenky. Ale depresivní skutečně není. Je svým způsobem inspirující a probouzí v člověku také pokoru. Je to příběh o síle, o přehodnocení priorit, o snaze žít přítomností a prožívat vše naplno. O boji s osudem a snaze vytěžit z nepříznivé životní etapy to nejlepší, co jde.
Mě se při čtení okamžitě stočily myšlenky ke knize Růže pro Algernon. Což je taky velice působivá kniha, která nese podobnou myšlenku.
Za sebe mohu Ještě jsem to já i Růži pro Algernon jen a jen doporučit, jsou to knihy, na které nikdy nezapomenete a nikdy se neztratí v záplavě Vámi přečtených příběhů.

Hodnocení: 5 💗 z 5

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.