Jsem tlustá, protože nemám silnou vůli

Všichni, co hledali nějaký způsob, jak zhubnout, mi mohou potvrdit, že to není nic lehkého. Často i zásadní rozhodnutí, se po několika dnech změní a chuť „na něco dobrého“ nás prostě dožene. Dostala se mi do ruky zajímavá knížka „Jídlo na prvním místě“ a právě jedna z kapitol se věnovala této tématice. Není to nic závratného, až si článek přečtete, praštíte se do čela se slovy „To je přeci jasné“, ale přeci jen mi přišlo důležité, toto téma otevřít.

Jak je to s těmi chutěmi?

Kdybychom se vrátili do dob lovců, tak známe jen 3 bezpečné chutě (hořká a kyselá jsou pro nás znamenaly nezralé, jedovaté):

• 1. SLADKÁ - ta dávala jasně najevo, že potravina má rychlou energii a je zcela bezpečná. Jednalo se o různé lesní plody, ovoce, ale i třeba některé druhy trav.
• 2. TUČNÁ - ta zase představovala hutný zdroj kalorií. Ať už to byl tuk v uloveném mase nebo ze semínek a oříšků
• 3. SLANÁ - tekutina fungující jako konzervant.

Právě tyto chutě náš mozek vyhodnocoval, jako něco nejedovatého a pro naše tělo velmi prospěšného. Nejen že právě takové jídlo bylo lahodné, ale především výživné. To znamená, že obsahuje veškeré živiny, které jsou nezbytné pro udržení zdraví, síly a přežití.

Vy jste to možná nevěděli nebo vám to spíš jen nedocvaklo, ale marketingový experti si tohoto faktu jsou vědomi a dokážou toho perfektně využít. Přesně tyto tři přirozené chutě potravinářský průmysl začal zkrášlovat k obrazu svému (potřebnému).

Z přirozených potravin vysáli veškeré živiny (vodu, vlákninu, vitamíny, atd.) a nahradili to mnohem větším kalibrem - cukrem, kukuřičným či jiným sirupem, solí, glutamany a glutamáty, umělými sladidly, aromaty a pochopitelně i barvivy.

Najednou jsou bramborové lupínky slanější a mastnější než obyčejné brambory, bonbóny zase více sladké než ovoce atd. A proč? No aby mnohem víc stimulovali náš mozek, který tyto chutě bere jako bezpečné (a hlavně prospěšné) a tím jsme nuceni jíst tyto „dobroty“ mnohem víc a bez výčitek.

Když do jídla zamotáme stres, strach, žal

Aby toho nebylo málo, tak teď do toho vstupují pocity a vjemy, které jsme si během života s jídlem spojili my sami.

Znáte to? Jdete s dítětem k doktorovi, ten mu dá injekci a ono pláče, protože ho to bolí (nebo se bojí)? A co uděláme my? Uchlácholíme prcka, že když to zvládne (nebo když už to zvládnul) dostane něco dobrého. Co z toho dítě pochopí? Že na každou bolístku je dobrý větrník z místní cukrárny.

Další příklady jsou kafíčko a dortík s kámoškou v cukrárně. Po celým náročným dni se u té cukrové a šlehačkové slasti vykecáme ze všedních starostí ;-) Často zajídáme stres, smutek, zoufalství (dál si doplňte, jak je libo) a cukr, milostivý pomocník, všechny splíny přirozeně a velmi rychle rozpustí... No jasně, je to takový heroin. V podstatě droga jako jakákoli jiná. Někdo cukr nahrazuje skleničkou vína, frťanem, cigaretou,...

Vepřové žebírko a sušenky OREO

A teď se vraťme k té samotné výživě a pocitu nasycení.

V knížce je krásně popsaný rozdíl, mezi vepřovými žebírky a sušenkami OREO. Nebudu vymýšlet nic nového a jen ve stručnosti přelouskám, co autoři již popsali.

• ·         Jak jíme vepřová žebírka? Jsou voňavá, úžasná. První sousto je božské, druhé fantastické, další chutné, pak několik málo soust už ani nevnímáme chuť, spíše jen konzistenci a po dalších malých soustech odložíme příbor a jsme najedeni. Žaludek má dost, dá info mozku, ten vyšle signál, že živin má akorát, už je sytý a ruce pokládají příbor. Jasné? Asi všichni si umíme představit.
• ·         A teď sušenky. Máme jich vrchovatou misku. Dáme si první sousto a jsou fakt úžasné, dáme si druhé, třetí, páté, desáté a jsou pořád stejně úžasné. Sladké, voňavé, křupavé, tučné. Sníme celý talíř a pořád jako bychom neměli dost. Jak to? Na množství je jich vážně hodně a teoreticky bychom je jedli, dokud by je žaludek byl schopný fyzicky pojmout, ale mozek pořád čeká na ten signál, že máme dost výživy. Protože jinak není pocit nasycení a jíme a jíme... I tady si všichni umíme představit o co jde.

Skutečně za naší tloušťku může slabá vůle? Často jsme všemi těmi abnormálními stimuly donuceni sahat pro lepších chutí, než jsou ty opravdové. A to nehledě na to, čím nás masírují reklamy. Že Cola je to nejlepší osvěžení s přáteli, Mléčný řez pro děti ta nejideálnější svačinka, atd.

Zamysleme se nad tím, co s tím můžeme udělat a hlavně, jak před tím maximálně ochránit děti. Jejich mozečky jsou často ještě ve vývinu a měli bychom je směrovat tou správnou cestou.

Čerpáno a občas trochu citováno z knížky „Jídlo na prvním místě“.