Recenze - Soumrak dne

Titul: Soumrak dne
Autor: Kazuo Ishiguro
Vydalo nakladatelství VOLVOX GLOBATOR

Děj pozoruhodného románu anglického spisovatele japonského původu Kazua Ishigury se odvíjí ve dvou rovinách: v roce 1956 podniká majordom cestu po anglickém venkově a při té příležitosti vzpomíná na události z let před druhou světovou válkou, kdy sloužil na panství aristokrata lorda Darlingtona. Ten se z idealismu nechal zmanipulovat nacistickou ideologií, což si Stevens, svázán bezmeznou loajalitou ke svému pánovi, nedokáže připustit a těžko se s tím vyrovnává. Postava Stevense je mistrným portrétem obyčejného muže, konfrontovaného s vlastní minulostí.

Stevens je hlavní postavou a současně vypravěčem příběhu. Anglický majordom, profesionál ze „staré školy“, který pedanticky dbá na stavovskou důstojnost a zachování tradic a ideálů staré dobré Anglie. Svému pánovi je slepě oddán a službě vlastně obětuje i soukromý život. Celým příběhem se prolíná Stevensův dlouholetý rozporuplný vztah ke slečně Kentonové – ženě, s níž ho svedlo společné zaměstnání.

Měla jsem chuť přečíst si něco hodnotného, odpočinout si od vraždiček a jiných thrillerů. Soumrak dne je kniha, která se zdá tenká (nemá ani dvě stě stran), ale je hutná. Nejde v ní ani tak o děj, vlastně se v ní nic moc neděje. Majordomova pouť po anglické krajině nemá mnoho zápletek, a i ve vzpomínkách je děj spíše útržkovitý, naznačený. Člověk by až nevěřil, jak málo slov stačí, aby kniha čtenáře zasáhla.
Soumrak dne je psán poněkud těžším jazykem, který zdánlivě karikuje sloh romantických románů z 19. století, ale pokud na něj přistoupíte, zjistíte, že knize a jejím postavám sluší. Přehnaná zdvořilost a formálnost dává vyniknout úpornému snažení Stevense zdokonalit svou důstojnost.
Postava Stevense je vlastně tragická. Bylo mi u čtení až smutno. Absence citů, snaha udržet si tvář a být současně tím nejlepším majordomem vyústí v to, že mu vlastně vše unikne mezi prsty. Nemá svůj vlastní život, nemá přátele, nemá ženu, má jen svého pána, jemuž je bezmezně oddán. Jeho život je dedikován pouze službě. Jeho obdiv je namířený pouze jeho lordstvu a Hayesově společnosti prvotřídních majordomů. To, že dá přednost dokonalému servisu u slavnostní večeře před tím, než by se o několik pater výš rozloučil se svým umírajícím otcem, ve mně zůstane dlouho. A tragikomická je i jeho úporná snaha naučit se být vtipný a umět s lidmi vést veselý až žertovný rozhovor.
Dovolím si ještě ocitovat jeden útržek knihy, který Stevense charakterizuje. „Pokud se mě týká, slečno Kentonová, moje poslání se naplní, až udělám vše, co je v mých silách, aby jeho lordstvo dokončilo úkol, který si předsevzalo. Až on dokončí své dílo, až bude moci spokojeně usnout na vavřínech s vědomím, že udělal vše, co se od něho mohlo požadovat, teprve potom, slečno Kentonová, se budu moci považovat za – jak vy říkáte – velmi spokojeného člověka.“
V souhrnu za sebe mohu říct, že mi kniha v podstatě líbila. Myšlenka a sdělení, které má čtenáři předat, jsou zajímavě zpracované. Ale byla smutná, pro mě až depresivní a ačkoliv jsem ráda, že jsem si jí přečetla, podruhé se do ní asi jen tak nepustím. Myslím, že je určena pro trochu náročnější a vyspělejší čtenáře, kteří mají již něco „odžito“ a kteří ji dokáží ocenit.
A já si mimochodem píšu na seznam „chystám se číst“ další knihy od Kazua Ishigury.

Hodnocení: 3 💗 z 5